Přehled mnou chovaných druhů:
PSG 01 - Carausius morosus
PSG 05 - Medauroidea extradentata
PSG 09 - Extatosoma tiaratum
PSG 10 - Phyllium bioculatum
PSG 22 - Ramulus thaii
PSG 23 - Eurycantha calcarata
PSG 72 - Phyllium giganteum
PSG 84 - Oreophoetes peruana
PSG 101 - Lamponius guerini
PSG144 - Ramulus artemis
PSG 173 - Neohirasea maerens
PSG 195 - Sungaya inexpectata
PSG 215 - Phaenopharos khaoyaiensis
PSG 230 - Lonchodiodes samarensis (Carausius sp.)
PSG 260 - Diapherodes gigantea
PSG 270 - Peruphasma schultei
PSG 278 - Phyllium sp. Phyllipines
Doufám, že další druhy budou postupem času přibývat a tyto které již mám úspěšně rozmnožovat. Dále se pokusím napsat pár řádek o mém chovu, přidám nějaké fotografie pro začínající chovatele a přidám i několik, věřím že zajímavých poznatků o jednotlivých, mnou chovaných druzích. Takže hurá na to!
PSG 01 - Carausius morosus
Nejčastěji a nejdéle chovaná pakobylka u nás z podčeledi Lonchodinae, která je známá spíše pod českým označením pakobylka indická. Jak z názvu je patrné, pochází z jižní a přední Indie. Nejčastěji se vyskytuje a chová v barevném provedení mechově zelená, může být však i hnědá až hnědorezavá. Tato pakobylka vytváří partenogenetické populace, samečci jsou opravdu vzácností, víceméně se nevyskytují. Samička je v dospělosti cca 8 cm dlouhá, bezkřídlá, přední pár nohou je ve skládce červený. Samička během dospělosti neustále klade vajíčka (cca 8 až 15 denně), která jsou kulatá, se světlým víčkem cca 2 mm velká. Z těch se po třech až šesti měsících líhnou svělte zelené nymfy, které jsou velmi křehké cca 1 cm velké. Od narození do dospělosti se pakobylka svléká 6krát, vývoj trvá zhruba 5 měsíců. Insektárium doporučuji spíše sušší, lehké rosení 1x týdně u dospělých, při svlecích raději 2x týdně, více prostoru a vzdušnosti, střední pokojová teplota kolem 23-25°C. Jako krmení ideální malina, ostružina, ptačí zob, což je vše celoročně k dispozici, jako dekoraci šeřík v květu, dub a břečťan. Ideální pro začítečníka.
PSG09 - Extatosoma tiaratum
Strašilka australská patří mezi druhy nejčastěji chované a velice oblíbené pro svůj bizardní vzhled, pro svou krásu. Toto je opravdu ta správná "strašilka". Jak z českého názvu je patrné, jejím domovem jsou suché lesy severovýchodního Queenslandu v Austrálii a můžeme ji potkat také na jižní části Nové Guineje. Tento druh není nijak zvlášť náročný na vlhkost, krosení opravdu nemusíme přehánět, většinu tekutin získává z čerstvké potravy - větviček maliníku, ostružiny, eukalyptu, případně se uvádí i hloh a růže. Jarní větvičkou dubu můžeme spestřit jídelníček, mám to odzkoušené a navíc to působí velice dekorativně v insektáriu. V českých chovech jsou zastoupena obě pohlaví, ovšem pozor! sameček na rozdíl od jeho partnerky umí létat. Není to sice žádný sokol, jeho let je velice nemotorný a krátký, takže nemusíte mít obavu, že na podzim sedne s vlaštovkami na dráty a rozletí se na jih do teplejších krajin.
Samička je hodně robustní, hlavně když je ve snůšce, její délka se pohybuje kolem 15ti centimetrů. Barvu mají obvykle světle hnědou, medovou až špinavě oranžovou, lehce nazelenalou, ale také se vyskytují až šedobílé. Při podráždění zaujímají bojovný postoj, kde se snaží imitovat postoj štíra, zvednou zadní nožky a stočí na záda zadeček. Pokud Vás takto chytne za prst mezi zadní nohy, poznáte že se jí něco nelíbí. Nebojte, nebolí to,spíše lechtá, ale je potřeba se stresujících okamžiků pro strašilky vyvarovat. Poté neprospívají a chřadnou. Celý povrch těla mají silně otrněný, na nožkách a zádech takové ploché laloky, což se uvádí jako zakrnělá křídla. Samička dokáže vajíčka, která jsou kulatá, bílá s žíháním a mramorováním, vystřelit i na značnou vzdálenost, takže se může stát, že jej můžete najít i na druhém konci místnosti. Po zhruba půl roce se začnou líhnout dvoucentimetrové červenohnědé až oranžové nymfy. Může se stát, že prckové mají problém s příjmem pottravy, proto je dobré přidat do líhničky nějaké starší strašilky i třeba jiného druhy, aby jim listy na okrajích tzv. nakousaly. Sameček je menší, mnohem štíhlejší a zcela jednoznačným rozlišovacím znakem jsou křídla, která jsou dlouhá a překrývají celou zadní část samečkova těla.
Takže slovíčko závěrem: pokud se rozhodujete chovat exotický hmyz, australanky jsou vděčným a dobrým začátkem. Také jsem s nimi začínal, pak jsem se věnoval více jiným druhům a nyní jsem se k nim opět vrátil pro jejich "krásu".
PSG 10 - Phyllium bioculatum
První druh lupenitky o kterém se pokusím napsat pár slov, patří do podčeledi Phylliidae, která žije v tropických lesích od Sumatry přes Jávu až po přední Indii a Srí Lanku. Tento druh žije ve větvích, kde imituje list. Jak je z názvu patrné, tato lupenitka se velice dobře pozná podle dvou výrazných teček (očí) na zadní části tělíčka. Tato lupenitka bývá nejčastěji světle hráškově zelená, ale může být i žlutavá až světle hnědá (jako uschlý list).
Samička má v dospělosti zhruba 9 cm, má zakrnělá křídla, takže nelétá a v dospělosti žije asi 6 měsíců. Sameček, který se vyskytuje v našich chovech velice vzácně má vyvinutá křídla, takže je schopen klouzavého letu. Má drobnější tělíčko, max. 7 cm délky, prý jeho život trvá jen pár týdnů. Vajíčka mají nažkový tvar na řezu pěticípé hvězdy, ze kterých se po šesti měsících líhnou malé červené asi dvoucentimetrové nymfy, které po příjmu potravy postupně zelenají a mění barvu po dobu vývoje, což trvá zhruba 6 měsíců.
Chov lupenitek je obecně náročnější, proto bych jej doporučoval spíše chovatelům, kteří již mají zkušenosti se strašilkami, protože lupenitky, hlavně nymfy mají při špatných podmínkách velmi vysokou úmrtnost.
PSG22 - Ramulus thaii původním názvem Baculum thaii
Tento druh patří do podčeledi Phasmatinae, který je rozšířen nejvíce v oblasti zadní Indie, Thajsku a Vietnamu. Tato strašilka (pakobylka) je bezkřídlá, štíhlá, zelené barvy se žlutýma očima. Pokud se cítí ohrožená ustrne s nataženýma předníma nohama dopředu a imituje větvičku, případně zastrašuje nepřítele kývavými pohyby na obě strany. Samečci jsou bojovnější. Tenké tělíčko s patrnými články, u samiček až 12 cm dlouhé, je hladké bez trnů a výrůstků, krátká tykadla, samečci jsou menší a štíhlejší, dorůstají do 8mi centimetrů a poslední dva články zadečku jsou zduřelé. Rozmnožování pohlavním spojením probíhá i několik dnů, kdy samička nosí samečka na zádech, v případě že v chovu sameček není, rozmnožování probíhá partenogeneticky (tzn. samička klade vajíčka, ze kterých se líhnou pouze samičky). Samička klade značné množství vajíček (až 15 denně), která jsou hnědá, podobná semínkům pampelišek, asi 3 mm dlouhá. Z těch se líhnou za 6-10 týdnů malé, asi 1,5 cm dlouhé tenké žlutozelené nymfy, keré jsou velice křehké a náchylné k odpadávání nožiček, které při svlecích postupně dorůstají. Tento druh je velice oblíben u začínajících chovatelů, protože chov je nenáročný a rychle se množí.
Pro chov nám postačí i větší sklenice od okurek, nebo menší insektárium, popř. terárium nebo zakryté akvárium, kam na dno dáme trochu rašeliny (nemusí být, ale pěkně drží vlhkost) a větvičku maliníku, ostružiníku, případně hlohu, rybízu nebo dubu. Uzavřeme silonkou, jednou týdně lehce orosíme a když je větvička okousaná a bez listí, dáme další. Je dobré naučit už od mala na větvičky ostružiníku, protože ten roste celoročně, takže i pod sněhem máme pro naše strašilky dostatek čerstvého krmiva. Pokud chceme chovat více jedinců, potřebují na svleky větší prostor. Pozor na přemnožení, protože když se začnou líhnout, je jich všude plno.
Takže závěrem, pokud máte např. alergii a nemůžete mít křečka, papouška nebo kočičku, je strašilka ideální řešení, bez nákladných investic a krásně lze pozorovat její vývoj od vajíčka až do dospělosti. Dožívají se zhruba 6ti měsíců, samečci trochu méně.
PSG23 - Eurycantha calcarata
Tento druh mám velice rád pro jeho mohutnost a tím pádem jednodušší manipulaci. Samičky jsou na dotek velice mírné, samečci jsou trochu prchlivější, při jakémkoliv podráždění zvedají zadeček do pozice škorpiona, zvedají zadní končetiny a ukazují na nich mohutné ostny pro zastrašení nepřítele.
Druh calcarat patří do podčeledi Eurycanthinae, který obývá křoviny a lesy monzunového deštného pralesa od Papuy-Nové Guiney až po severní oblasti Austrálie, hlavně v Queenslandu a Northern Territory. Velice často je možné, že při pozorování v přírodě jsou tyto strašilky spatřeny ve skupinkách, jako například sarančata. Také při chovu v teráriu je možné pozorovat, že se shlukují přes den kdy nejsou příliš aktivní do skrýše pohromadě, většinou namáčkání jedna na druhou. Dospělí jedinci jsou jantarově hnědí, povrch celého těla je opatřen trny, u samečků s velkými "bojovými" trny na zadních nohách, samičky mají masivní(až 2 cm velké) kladélko. Velikost těchto krásných bezkřídlých strašilek je 12 až 17 cm, samičky jsou zavalitější a robustnější. Pro svou velikost potřebují dostatek místa a potravy. Když se nymfa vylíhne ze soudečkovitého šedohnědého vajíčka s tzv. pokličkou, měří skoro 2 cm. Po narození je tmavě hnědá, při každém svleku se ale její barva mění. Nejprve začne zelenat, něktekré jsou skvrnitě hnědo-zelené, mramorované nebo žáhané, dokonce jsem měl jednu, která byla světle šedá až do žluta, ale po posledním svleku dostanou všechny dospěláckou barvu. Tyto strašilky nežerou své "svlečky" jako např. předchozí druh Ramulus thaii. Pokud máme v chovu samce, při líhnutí převládají samečci, pokud ne, pak se rozmnožují jako většina ostatních duhů partogenetickou linií. Samička "sází" vajíčka kladélkem do vlhkého substrátu (nebo písku) asi 5 cm hluboko, vždy pokličkou nahoru. Pokud nemáme na dně žádný vhodný materiál, je potřeba do terária umístnit nějakou misku s rašelinou nebo vlhkým pískem dostatečně hlubokou pro kladení vajíček. Inkubace vajíček je podle podmínek (vlhkosti a teploty) 4 až 6 měsíců. Pokud nemáme dostatečně vlhké insektárium aby strašilky mohly pít, je potřeba na dno umístnit mělkou nádobku s vodou, protože tento druh hodně a často pije. Z vlastní zkušenosti doporučuji zakrýt i nádoby s větvičkami, protože se stává, že strašilka když hledá vodu spadne do sklenice a utopí se. Samozřejmě by neměla chybět nějaká skrýš, kam se mohou přes den strašilky ukrýt.
Jako krmivo používám maliník, v zimě ostružinu, nepohrdnou však ani růžemi, větvičkami dubu a buku.
Slovo závěrem: doporučuji tento druh, protože jsou úžasné.
PSG 72 - Phyllium giganteum
Další druh lupenitek, tentokráte opravdu jeden z největších obývá tropické lesy Malajsie a je opravdovým listem-gigantem. Samička je opět větší než její partner, dorůstá do 12 cm, zatímco sameček, který je opět vzácností pouze 8 cm. V chovech není zaznamenáno pohlavní rozmnožování, linie jsou vždy partenogenetické, takže i případný výskyt samečka je spíše chov neplodného jedince. Jeho život trvá opět pouze několik týdnů, takže má spíše jepičí život.
Dospělá samička klade do volného prostoru černá více jak půl centimetru velká vajíčka, která mi připomínají svým tvarem ruční granát. Z nich se líhnou asi 2 cm velké nymfy, které jsou opět červené, černě strakaté, zahnědlé v barvě suchých listů, které se ihned po vylíhnutí a uschnutí vydávají napít, takže dobře rosit, ale s mírou, protože nymfy se často topí. Do potravy se pouští asi po dvou dnech, je dobré míti v insektáriu i nějaké starší sourozence, aby jim okraje nakousaly. Krmení je potřeba měnit častěji, udržovat dostatečnou vlhkost a hlavně: potravu stále ze stejného zdroje, těžko si zvykají na změnu jídelníčku a pak nemilosrdně hynou.
Potrava je nejlepší ostružina, ta roste celoročně, nemusíte jídelníček měnit. Také je dobré brát listí stále ze stejné lokality, stalo se mi, že jsem přivezl větvičky z jiného lesa a nastal problém. Jako všechny lupenitky jsou náročnější na chov, takže nejprve načerpejte nějaké zkušenosti se strašilkami, jednoduššími a pak se můžete pustit do lupenitek.
PSG 101 - Lamponius guerini
Tato strašilka střední velikosti patřící do podčeledi Bacteriinae pochází z Antilského souostroví z ostrova Guadaloupe. Jedná se o bezkřídlou strašilku, která se chová ve dvou barevných formách - hnědé: světlehnědá s tmavými skvrnkami na zadečku a barevná: medově hnědá se světle béžovými mapkami na zadečku vybaveným po stranách tzv. lalůčky, kterými přilne ke kůře stromu, zcela imitující barevné odstíny kůry stromů, kde se nejraději zdržuje. Samička je větší, mohutnější v tělíčku, zvláště po spáření, kdy se plní vyjíčky a asi 10 cm dlouhá, sameček je tenčí, dorůstá max. 7 cm, zato je mnohem pohyblivější než samička. Ta klade po spáření vajíčka, většinou dvě až tři denně, která jsou soudečková s patrným víčkem, ze kterých se po 4 měsících líhnou při pokojové teplotě tmavě hnědé nymfy, které dorostou do dospělosti cca po půl roce. Samička se na této cestě do dospělosti svléká 6krát, sameček pouze 5krát.
Nenáročná strašilka, sušší insektárium, pravidelné rosení, teplota 24-28°C. Pro svou barevnou formu je oblíbená a často chovaná. Zvláštností je, že i od barevných rodičů se může vylíhnout z vajíčka jednobarevná tmavě hnědá forma. Tento druh rozhodně mohu doporučit, bohužel není příliš aktivní přes den, takže do insektária s nočním světlem.
PSG 144 - Ramulus sp. Artemis (Baculum artemis)
Tento velice často a snadno chovaný druh pochází z oblastí jižního Vietnamu, jedná se o bezkřídlý hmyz z podčeledi Phasmatinae (jako PSG22). Sameček u tohoto druhu se prakticky nevyskytuje, takže rozmnožování je pouze partenogenetickou linií samiček. Ty jsou štíhlé, s krátkými tykadly, jasně zelené (i když barva jednotlivců se může trochu lišit) v délce okolo 12 cm. Konec zadečku může být až hnědý, výrazným znakem tohoto druhu je "trn" na spodní straně zadečku, na třetím článku. Samička je velice čilá co se týče kladení vajíček, tedy spíše rozmetání, co se však týká pohybu, jedná se spíše o strnulou lenošku, která nejčastěji visí na stropě insektária nebo nejvyšší větvičce, pouze při podráždění se rozkýve do stran, případně strne a hraje si na mrtvý klacík.
Vajíčka vypadají jako podlouhlá sploštělá suchá semínka (např. afrikánů) bez nažky, jsou tmavě hnědá s krabatou strukturou, dlouhá 3 mm. Nymfy se líhnou asi za 2 měsíce, bez nároku na zásadnější vlhkost (takže i zapadlá za skříní v naprostém suchu). Nymfy jsou po vylíhnutí asi 1,5 cm dlouhé, velice tenké a křehké, takže při manipulaci často přicházejí o končetiny, které strašně rády pouští při ohrožení (autotomie). Během vývoje a svleků končetiny dorůstají, ale už nejsou stejně velké a silné. Po posledním svleku pokud přijde o nohu, už nedoroste. Stalo se mi, že i samička s polovinou noh vede relativně normální život (příjem potravy, trochu omezený pohyb, běžná snůška). Dospělá samička je velice aktivní na produkci vajíček, běžně rozháže 4 až 7 vajíček za den, některá dokáže až 15 ks. Takže pozor na přemnožení, doporučuji vajíčka vybírat a včas likvidovat. Rozhodně mohu doporučit pro začátečníka - ideál na chov, stačí jen dostatek místa, čerstvá potrava, dvakrát týdně rosit a hlídat přemnožení.
PSG 173 - Neohirasea maerens
Dalším druhem, který mám v chovu a oblibě je Neohirasea maerens, patřící do podčeledi Lonchodinae, který je rozšířen zejména v oblastech severního Vietnamu, Laosu a jižní Číny. Jedná se o drobnější bezkřídlý hmyz žijící v tropickém pralese. Samička mívá velikost okolo 8 cm, sameček je štíhlejší, dorůstá do velikosti max. 6 cm. Dospělci jsou šedo hnědí, mají štíhlé tělíčko s drobnými trny na přední polovině těla, zadeček je žíhaně pruhovaný světlejšími a tmavšími odstíny šedivé, končetiny bývají tmavě hnědé až černé. Zadečky těchto strašilek vypadají trochu jako chlupaté. Samečci jsou štíhlejší a čilejší než zavalitější samičky, také se dožívají v dospělosti po posledním svleku jen asi 3 až 4 měsíců, jejich partnerky zhruba tak dvakrát tolik. V chovu jsou stejnoměrně zastoupená obě pohlaví, páření (spojení) trvá od dvou až do pěti hodin. Samička volně "rozhazuje" malá cca 2 mm kulatá šedivá vajíčka opatřená nepatrnou pokličkou, za týden jich naklade tak kolem třiceti. Zhruba za 3 až 5 měsíců (opět záleží na podmínkách) se líhnou tenké asi centimetrové hnědé nymfy s bílými konci tykadel. Během svleků nymfy nemění svou barvu, podobnou dospělcům, požírají vlastní svlečky a nepohrdnou ani zapomenutými svlečkami od ostatních nymf. Hned po vylíhnutí hledají vodu a čiperně se shání po dobrém listu. Krmivem je maliník, ostružina, růže a hloh. Dospívají asi po 6 až 7 svleku. Doporučuji vyšší vlhkost v insektáriu než u předhozího druhu Eurycantha calcarata, hlavně u nymf při svleku s běžnou teplotou od 25 do 28 °C.
Vzhledem k tomu, že samička vajíčka pohazuje všude kam vleze, doporučuji mít hladké dno, které jednou za měsíc vymetu, vajíčka vyberu a uložím do líhničky. Také se osvědčily tzv. rošty na dně kterými vše propadne a insektárium máme stále čisté. Vajíčka se velice dobře vybírají, protože jsou kulatá, na rozdíl od trusu, takže stačí, když to, co vybereme ze dna, dáme na čistý arch papíru a krouživými pohyby se vajíčka vykutálejí na okraje a pak stačí list naklonit a vajíčka přesypat. Ukládám je do sklenice s vlhkým pískem na který položím kousek tenkého molitanu, také je možné je uložit do vlhkého substrátu kokosové drti (Lignocel) - ale pozor na plísně. Na rozdíl od předchozího druhu jsou plně aktivní i přes den, takže je možné je pozorovat jak cestují za potravou.
PSG 230 - Lonchodiodes samarensis (Carausius sp.)
Další úžasnou strašilkou, která je velice zajímavá (co do barevnosti) je tento druh pocházející z oblasti Filipín. Jedná se o bezkřídlý hmyz, kde v chovu jsou zastoupena rovnoměrně obě pohlaví. Sameček (stejně jako u lidí) je atraktivnější, štíhlý, s dlouhými tykadly na konci zbarvenými do bíla (toto zbarevení je již u nově narozených nymfiček obou pohlaví), zelené tělíčko s patrnými žilkovanými články, nohy hodně dlouhé s bílými proužky u kloubů, které mohou být zbarveny od zelenkavé až po černý odstín. Velice aktivní sameček vyhledává samičky svolné k páření, které probíhá až 6 hodin, dožívá se zhruba 5ti měsíců. Délka samečka je okolo 10ti centimetrů, poslední dva články zadečku jsou velice znatelně zduřelé. Samička je tmavě zelená, bez výraznějších barevných kreseb, dorůstá délky kolem 14ti centimetrů a žije poměrně déle než její partner (cca 6 až 8 měsíců). Klade černá vajíčka oválná až kulatá, cca 3mm velká, s vystouplým hodně nápadným víčkem. Z nich se cca po 3 měsících líhnou malé asi centimetrové černé nymfičky již s dlouhými bíle zakončenými tykadly. Jejich barva se mění v průbehu několika svleků až do barvy dospělců, což trvá asi 15 týdnů.
Chov není nikterak náročný, vlhkost kolem 70%, takže rosím jednou týdně, teplotu udržuji klasicky kolem 26 °C. Důležité upozornění: stejně jako u všech ostatních druhů je potřeba dávat pozor na výšku insektária (terária), aby byla cca 3krát vyšší než je délka dospělce. Tento druh je v dospělosti dosti aktivní, na rozdíl od jiných (např. PSG144), zatímco nymfy tohoto druhu jsou docela líné a pomalé. Co se týče krmiva, tak klasicky malina a ostružina, zkoušel jsem i mladé větvičky dubu a buku, ale nikterak valný zájem jsem nepozoroval.
PSG 270 - Peruphasma schultei
Další krásnou strašilkou z mého chovu je tato tzv. ďábelská strašilka pocházející z oblasti severního Peru. Strašilka je sametově černá, s nádherně namalovanými červenými ústy, dlouhými tykadly a má jasně žluté oči. Samička je asi 7 cm dlouhá, při snůšce hodně buclatá, zhubne vždy když naklade všechna vajíčka, během pár dní se v ní však vytvoří další várka a v dobré kondici naklade i 10 vajíček denně. Sameček je menší, asi 5 cm dlouhý, hubenější s jasně zduřelým posledním článkem zadečku. Jelikož je to línej chlap, nejraději se vozí na zádech samičky a to i v době, kdy se nepáří. Zajímavostí je krásně červený spodní pár zakrnělých křídel, která ukazují při podráždění. Z černých hladkých oválných vajíček která jsou asi 3 mm dlouhá se při běžné pokojové teplotě kolem 22 °C líhnou malé černé nymfy asi za 4 měsíce, které po 6ti svecích jsou dospělé. Tato cesta jim trvá zhruba 6 měsíců. Tyto strašilky jsou poměrně dlouhověké, někteří jedinci při dobrých podmínkách žijí skoro jeden rok. V některé literatuře se uvádí i více. Doporučuji mít v insektáriu různě staré jedince, velice dobře se snesou, navíc starší nakusují listy těm mladším. Jako krmení se nejlépe hodí zimolez, ptačí zob, krásně vypadá v insektáriu nakvetlý šeřík nebo zlatý déšť, kde si pochutnávají na květech. Takže ptačí zob je celoročně zelený, v máji zpestříme šeříkem a zlaticí. Jsou to nádherní bubáčci a mírně pokročilým chovatelům rozhodně doporučuji.